Jak to všechno začalo

Discorama J. V. Navrátil

"Stovky hotelů, kde jsem za ta léta spal…"

zpívá Olda Říha ze skupiny Katapult.

"Stovky pódií, kde jsem za ta léta stál…" zpíval bych já, kdybych to uměl. Nu, a protože to neumím a chtěl jsem se dělit o radost z dobré hudby s ostatními, nezbylo než se poohlédnout po něčem jiném… Pomohla osudová náhoda v podobě setkání s podobně "postiženým" kamarádem Čobinem, studentem medicíny, který bydlel ve druhé polovině šedesátých let minulého století ve stejné vysokoškolské koleji v Brně jako já, student psychologie. K setkání došlo ve výtahu. Mezi přízemím a šestým patrem se rozhodlo o mém dalším životě, což jsem v tu chvíli samozřejmě nemohl tušit.

"Dostali jsme nějaké peníze na nákup aparatury do klubu na kolejích a chceme dělat diskotéky, nechceš to zkusit?"

"Jasně!" zněla moje odpověď, i když celá moje odborná kvalifikace k tomuto žánru spočívala v tu chvíli ve dvou elpíčkách pod paží. Ta jsem si přivezl ze Švýcarska na podzim onoho osudového roku 1968 - konkrétně Waiting for the Sun od Doors a Horizontal od Bee Gees spolu se singly We Love You od Rolling Stones a San Francisco, kde Scott McKenzie vyzýval "…be sure some to wear some flowers in your hair". Takže základ by byl… (a hair taky,jak je vidno na plakátu z těch dob). A to ostatní bylo spíše věcí drzosti než odvahy, protože celá moje představa o práci discjockeye spočívala ve vzpomínce na film "Jazzová revue", shlédnutý v pubertě v kině Oko, řečeném Blešárna v tehdejším Gottwaldově.

Leč zpátky do klubu MGH na kolejích UJEP Leninova 90 v Brně. "MGH" je samozřejmě "mírně upravená" hollywoodská zkratka, znamenající "Metro-Goldwyn-Horor", přičemž poslední slovo bylo přezdívkou pro kamaráda Frantu(R.I.P.), působícího v tomto klubu v přízemí jako promítač a zvukař. Na starosti měl "výkonnou diskoaparaturu", sestávající ze zesilovače k promítačce, dalšího zesilovače o výkonu, který by podle dnešních měřítek mohl sloužit k naslouchátkům, magnetofonu Tesla B43A(znalci vědí!), jeden(!)gramofon téže značky, dva reproboxy, sluchátka a Hororův mikrofon. Tyto zdánlivé malichernosti uvádím proto, že nejlépe ilustrují šerý dávnověk na přelomu let 1968 a 1969, kdy jsme spolu s kamarádem Petrem ze Žiliny odstartovali první ze série diskoték a já mohl poprvé s úžasem konstatovat "jé, oni tancují…!"

A pak přišly další večery, další kluby a posléze i "přehrávky" u Krpofleku, jak se tenkrát familiárně říkalo Krajskému podniku pro film, koncerty a estrády v Brně, který nás DJ´s přivinul do své náruče. Tak jsem se stal profesionálním "uvaděčem diskotékových pořadů" za horentních 40,- Kč za večer(před odpočtem 10% daně z literárně-umělecké činnosti ), k čemuž jsem ještě(jsa po promoci zaměstnán) potřeboval "souhlas zaměstnavatele k výkonu vedlejší umělecké činnosti"(kouzelný newspeak). Leč ten mi byl po čase odebrán a já stál před rozhodnutím – buď "řádné občanské povolání" psychologa anebo nejistá dráha discjockeye. Toto dilema jsem vyřešil způsobem, kterého jsem nikdy nelitoval a s odstupem času mohu říct, že rokem 1978 začala nejlepší léta mého života. Vždyť co může být v životě lepšího, než se živit tím, co člověka baví!